Situace se seriály v USA ani zdaleka nepřipomíná stagnující tuzemskou televizní zábavu, kde slušný a zajímavý projekt alespoň evropských parametrů jednoduše nenajdete – místo nich vládnou ubrečené limonády, bez šance oslovit i mladší cílovou skupinu. Tamější prostředí je tvrdší, boj o diváky vyhrocený (a to je ještě možná slabé slovo) a seriály jsou dlouhodobě nejvýznamnější zbraní v rukou produkce. Třeba takový Fox hledá již několik let nástupte fenoménu Lost (marně), NBC a ABC sází na osvědčenou kvalitu pár bodujících projektů, jíž každý rok doplní o povedenou premiéru (a daří se jim to!). Jiné stanice také občas zabodují. Americkým divákům prostě musíme závidět.

Možná to bude platit také o remaku, který se logicky přidržuje zadání své předlohy. Jak byste mohli očekávat, návštěvníky jsou skutečně bytosti mimo náš svět. Vypadají jako lidé a jejich přátelské chování v lidstvu vzbuzuje naději; své technologie využívají s cílem nám pomoci, chtějí navázat diplomatické styky a nekončící přátelství. Ve skutečnosti se ale všechno má jinak. Bohužel to platí i při hodnocení seriálu. Remake trpí slabým obsazením (výjimkou budiž Alan Tudyk v roli policajta-záporáka, kterého mám rád už od doby Firefly, takže jsem možná zaujatý a sledovanost v USA letí dolů tak rychle, že jsme se před pozastavením seriálu dočkali jen čtyř dílů. Další mají přijít později. Snad.

Glee

Nejzvláštnější projekt letošního podzimu rozhodně nepatří mezi skupinu těch, které by se v mém hledáčku ocitly cíleně. Středoškolské prostředí a muzikál o malé skupince sboristů, kteří z role outsiderů vystoupají až na vrchol? Dělá si někdo srandu? Vlastně podobně působí i úvodní pilot seriálu. Glee je na první pohled nemastná a neslaná, nudnými dialogy i prostředím spíše obtěžující záležitost – o nějakých 30 minut později se ale mění v  zábavnou, hudebně pohlcující a s každým dílem zábavnější satiru na středoškolské archetypy. A tohle pozitivní hodnocení vydrželo po celou sezónu číslo 1. Body za odvahu pro Fox, protože do podobného projektu se při dnešní televizní poptávce pustí jen blázen.

• Pro koho: všechny, kteří milují hudbu
• Hodnocení: 90 % (po první sezóně)

Čtvrteční seminář MediaAge v Brně na výstavišti – přesněji řečeno jeho odpolední část – nabídl v tématu „média a politika“ zajímavé příspěvky mnoha kontroverzních osobností (Miloš Zeman, Ladislav Jakl a další). Záměrně se zdráhám označit tyto příspěvky za hodnotné; vždyť podnětů a myšlenek, které byly schopny překročit rozměr malého sálu pro zhruba stovku lidí, zaznělo jen málo. Těm, kterým se to podařilo, ale chyběl konkrétnější obsah.

Větou, která hrdě vévodí mým poznámkám z celé akce, byla slova Romana Bajčana z agentury TPR, který se v panelu nebál označit PR za „tříbení informací“. Účelem tříbení je zdokonalování, jinak řečeno oddělování zrna od plev. Označení PR jako procesu, který vede ke zkvalitňování informací a informovanosti společnosti? To dalece překračuje rámec toho, čím v praxi realizované PR je.

Jsou PR aktivity tak, jak se s ním setkáváme v praxi, skutečně a striktně používány k prosazování podstatných myšlenek a názorů? Nebo jde o soubor nástrojů, které vedou k ovlivnění cizích postojů za každou cenu a bez ohledu na kvalitu informace? Přiklonil bych se k druhé variantě. Potvrzuje ji praxe.

Nad příspěvkem Romana Bajčana se ale hrdě vznáší rozjímání Ladislava Jakla, tajemníka prezidenta republiky a ředitele politického odboru KPR. Ten na začátku ujistil, jaké vnitřní uspokojení u něj panuje nad rozhodnutím společnosti „konečně a definitivně zrušit státní televizi a rozhlas“. Pomineme-li pejorativní označení veřejnoprávních televizí za „státní“, dostáváme se k podstatnému bodu – kde a kdy taková diskuse proběhla? Jaké jsou její výsledky? Konkrétní rozhodnutí parlamentu, úprava zákona, s jakou platností? Pátrat budete samozřejmě marně. Pár prohlášení do médií, že by Česká televize nemusela existovat a „zase by z nás tím pádem někdo přestal tahat peníze“, nejsou celospolečenskou diskusí.

Možná si říkáte, že jsem málo zvážil, na kolik šlo o provokaci či snahu kontroverzním příspěvkem rozproudit další debatu o myšlence, která je jinak odsouzena k záhubě. Bohužel, ani jedinkrát nám řečník nenabídl úsměv či jinou poznámku, která by napovídala o takovém charakteru jeho příspěvku. Místo toho jsme se dočkali praktického rozboru jednotlivých kroků, které musí následovat po již „společensky schváleném“ zrušení České televize a rozhlasu (uvolnění kmitočtu, budova Kavčích hor a další).

Příspěvek pana Jakla pouze poukázal na skutečný problém čtvrtečního odpoledne, jímž bylo rozmělnění předpokládané diskuse – přesněji její posunutí mimo původně vyhrazené mantinely. Příspěvky na téma vztahu médií a politiků často nahradily výklady tématicky odlišné, za velkou chybu považuji umístění jednoho (!) zástupce médií do panelu celkem šesti diskutujících. O to hůře, když jím byl představitel veřejnoprávního média, nekompromisně obviňující moderní média (internet) za všechny hříchy současného mediálního trhu.

Škoda, s jinou sestavou diskutujících bychom se možná dozvěděli i něco přínosného. Pár úsměvných historek Miloše Zemana ani přece jen konkrétnější Jiří Wolf, tiskový mluvčí Magistrátu hl. m. Prahy, situaci nezachránili.

Snadno byste mě mohli označit za hardcore fanouška či dokonce věčného zastánce eBanky. Tedy v minulosti určitě. Za posledních pár měsíců se ale situace rychle změnila.

Účet u eBanky mám po dlouhá léta a dodnes k přístupu do internetového bankovnictví používám prastarou kalkulačku, kterou jinak už 99 % majitelů vyměnilo (či bylo nucen vyměnit) za pohodlnější mobilní přístup. eBanku jsem vždycky a za všech okolností doporučoval každému, kdo uvažoval o změně účtu a pochopil, že nemá smysl zahazovat se s bankami formátu KB či ČS, které v přístupu k moderním technologiím (velmi slušně řečeno) tápou.

Časy se ale mění. Z eBanky se stala Raiffeisenbank. Se změnou nepřišla jen výměna barev za „pozitivní“ žlutou, ale také změna filosofie, kvality služeb a (bohužel) také kvality technologie. Třebaže má Raiffeisenbank i dnes nejlepší internetové bankovnictví na českém trhu, problémy a špatné zkušenosti se (jsem přesvědčen, že nejen u mě) kupí. Starší kauzy o postupném navyšování poplatků už známe; navyšování se děje neustále, RB je v mnoha ohledech nejdrazší bankou u nás a když už si najdeme cestu ke snížení některého z poplatků, chytří bankéři ví, jak si přilepšit o kousek jinde (viz cena nové karty po blokaci té staré).

Co mě vadí a dovedlo na pokraj rozhodnutí, zda s RB skutečně dál pokračovat, je ale mnohem prozaičtější důvod: dostupnost služeb. Nemám na mysli internetové bankovnictví, ale běžnou platbu kreditní kartou kdekoliv po republice. Za posledních několik měsíců mi byly (někdy spolu, někdy samostatně) odmítnuty při platbách jak soukromé, tak firemní kreditní karty. A co víc, stále to nekončí.

Problém přitom nebyl s nedostatkem financí, nízkými limity či jiným očividným důvodem. Problém byl vždy a pouze v (ne)dostupnosti terminálů RB. Jednou jsem kvůli problému s placením strávil hodinu na benzínce čekáním na kamaráda, který přiveze hotovost (a musel kvůli tomu zrušit důležitou schůzku), jindy jsem sháněl hotovost pro zaplacení zájezdu, aby o chvíli později terminál zázračně začal fungovat. Co víc, občas je transakce u jedné kreditní karty zamítnuta, zatímco u druhé není problém. Takových případů mám za poslední 3 měsíce hned několik. A předtím? Za dobrých 8-9 let ani jeden.

Důvodů, proč s RB zůstávat, proto pomalu ubývá. Zatímco dříve bych se ptal, zda někdo nabídne stejně dobré internetové bankovnictví jako RB – a přitom bych věděl, že odpověd nemůže znít ano – dnes má otázka zní: nabízí ho někdo alespoň v takové kvalitě a odpovídající technologii, která zajistí relativně snadné každodenní užívání? Pokud ano, není co řešit.

Doba je zlá, času málo, orientace na výsledek maximální. Ale co trocha slušnosti?

Jsou situace, které mě dokáží nadzvednout ze židle. Hodiny ještě neodbily osmou hodinu ranní, mobilní telefon se už ale má čile k světu. Záležitost jednoho z partnerů nesnese odkladu… Jiný den brzy ráno odjíždím do Prahy na smluvenou schůzku. Před devátou dorazím, uvelebím se do křesla v kavárně, druhá strana ale jednání zruší 5 minutpřed jeho zahájením krátkou SMS zprávou. Poznáváte se v některé z těchto situací, ať již na straně oběti či viníka? Rozhodně nejste sami. Teď ale otázka, co s tím.

Mohu akceptovat, že řada lidí spadá do kategorie ranních ptáčat a řešit pracovní záležitosti již kolem osmé hodiny chápou jako samozřejmé; sám spadám do kategorie těch, kteří raději zkrátí svůj spánek, než aby se zcela připravili o volno večer. Přesto se musím ptát: Je telefonát v 7 hodin ráno nebo v 7 večer samozřejmostí, která by měla být akceptována?

Zkusme malý test. Projděte si následujícími příklady a zamyslete se, zda vaši obchodní partneři a konec konců také vy sami tato pravidla dodržujete. Nic na nich není; naopak, zdají se být až překvapivě banální.

• Při telefonátech respektuji běžnou (či řekněme předpokládanou) pracovní dobu. Volám nejdříve v 9, nejpozději v 5 odpoledne, nejlépe ještě o hodinku dříve.
• Pokud volám pozdě, ale z urgentního důvodu, automaticky se omluvím a ujistím se, že druhá strana nemá problém strávit několik minut společným hovorem.
• Pokud se nedovolám a potřebuji něco řešit, pošlu upozorňující SMS. V opačném případě neočekávám reakci z druhé strany.
• Pokud mám nepřijatý hovor, volám zpět v nejbližší možný termín.
• Pokud mám zpoždění na domluvené schůzce, volám nejpozději do 10 minut od jejího začátku. Neočekávám, že druhá strana bude automaticky vyvíjet aktivitu pro zjištění, jak moc se na schůzku opozdím.
• Mám pochopení v případě, kdy druhá strana řekne NE: ať již na telefonát, možnost schůzky či cokoliv jiného.
• Neřeším po telefonu vše, ale jen záležitosti, u nichž je tento druh komunikace vhodný. V opačném případě použiji email.
• Sjednávám si schůzky na pevné termíny pouze v okamžiku, kdy jsem schopen je sám dodržet. Nemoc lze omluvit.
• Neměním svůj program a domluvená jednání méně než 24 hodin dopředu. Pokud se tak stane, maximálně se přizpůsobím druhé straně při hledání nahrádního termínu.

Ve všech případech je řeč o banalitách. Z mých zkušeností ale vyplývá, že co je samozřejmé, nemusí být stejně samozřejmě dodržováno. Mých posledních 14 dní to dokládá – neomluvená zpoždění na schůzky v délce více než 30 minut, zrušení schůzky přes SMS pět minut pár minut před jejím začátkem a mnohé další. Otázka je: jak tomu zabránit? Existuje nějaká prevence či slušné a efektní řešení?

Mohu naznačit, že takové chování obchodního partnera je nevhodné? Vždyť v případě svého kamaráda byste to udělali… Razantně upozornit, že příště nebudu - zpoždění na schůzku / telefonát v brzké ranní hodiny / cokoliv dalšího – tolerovat? Všechny možnosti zní až příliš riskantně. A protože výsledek je to, co nás zajímá nejvíce, a obchodní partner není mým přítelem, nezbývá, než zase jednou sklopit hlavu a zatnout zuby.

Švýcarsko je krásná země v dosahu pár set kilometrů od našich hranic: proč mu dát přednost před běžnou dovolenou a co od něj čekat?

Musím se přiznat, že byť vybaven podrobnými znalostmi a řadou detailních tipů o Švýcarsku od rodiny i známých (kde jíst, kde nenakupovat, na co si dávat pozor), stále jsem byl překvapen švýcarskou mentalitou. A krásou jejich země. Když přejedete hranice s Německem, svět se stane zelenější, prostředí čistší a překvapivě i lidé vřelejší, přestože se o Švýcarech říká, že do své komunity jen těžko někoho pustí. A přistěhovalci, třebaže jsou to lidé na svém postu cenění a pracovně vřele vítaní, to mají po první pár let nesmírně těžké.

Odlišná atmosféra je patrná všude. Švýcaři vedou klidnější život, nespěchají a neodbývají se: místo snídaně v práci nebo ve vlaku si zajdou do kavárny nebo se uvelebí kdekoliv na volné lavičce. Neřeší krádeže a zločinost. Automobily mají otevřená okýnka, vlastní věci leží pohozené někde opodál a sami otevřeně říkají návštěvníkům z ostatních zemí: pokud se vám něco ztratilo, hledejte své věci mezi ostatními turisty okolo. Budou u nich. Na 99 %.

Je zajímavé, že něco podobného může fungovat v tak multikulturní zemí, jakou Švýcarsko je. Vlivy ostatních sousedících států jsou přitom vidět všude: na německém severu, francouzském jihozápadě nebo italském jihovýchodě. Turista si snadno při cestě Švýcarskem procvičí veškeré jazykové schopnosti, ale mimo rozdílné mluvy může vnímat i odlišné prostředí jednotlivých částí země: zelený a klidný sever u Bodamského jezera (zejména vesnička Stein am Rhein mě uchvátila), mentalitu moderního města zastoupeného Zurichem nebo Ženevou na opačném konci země, atmosféru starého města v Bernu, klid a mír horských průsmyků, ale i kosmopolitnější švýcarskou riviéru nebo italská města na jihovýchodě země.

Dohromady vytváří Švýcarsko rozmanité pocity, ovšem jen v tom pozitivním lova smyslu. Týden strávený cestováním po zemi připomíná jak klasický eurovíkend v kterékoliv městské metropoli (je jich snad ve Švýcarsku málo?), tak dny strávené v horách, při prohlížení historických památek, v lázeňských městech nebo třeba u moře. „Vše v jednom“ mi letos opravdu zachutnalo víc, než si každý z těchto způsobů odpočinku (a že mám všechny rád!) užívat zvlášť.

Švýcarsko se tak v mém seznamu dostalo na pomyslné první místo nejkrásnějších míst v Evropě. Jsem si jist, že se tam vrátím, a prohlédnu si místa a památky, na které se v letošním nabitém programu nedostalo. Kdo ví, možná už příští rok.

Doporučení: Kromě obvyklých turistických cílů jako Aletschský ledovec si nenechejte ujít zejména vesničku Gruyeres, kde vyrábí jeden ze dvou sýrů v originálních fondue. Vyplatí se strávit i několik dní na švýcarské riviéře, kde není problém koupat se a kochat výhledem na vrcholky hor.

Poznámka: Všem, kteří mě mají mezi přáteli na Facebooku, doporučuji podívat se na fotografie z cesty po Švýcarsku: prozradí toho víc, než jsem schopen v krátkém příspěvku říct.

xBizon po roce svého provozu výrazně rozšiřuje svůj obchodní tým. Vedle řady interních změn hledáme nového obchodního manažera, který bude aktivně zastupovat naše již zaběhnuté (Nazeleno.cz, Napalubu.cz) i rozbíhající se  projekty (Dárkoviny.cz, Krámky.cz). Náplní práce je vedle oslovování nových inzerentů také komunikace a péče o ty stávající, stejně jako realizace projektů v synergii s našimi partnerskými firmami.

Nabízíme možnost seberealizace, rychlého růstu v mladém, zkušeném kolektivu, velkou volnost, vynikající finanční ohodnocení a mnohé další. V budoucnu šance budovat vlastní interní tým obchodních zástupců. Zájemci, hlaste se společně s životopisem na emailu kamil.gric@xbizon.cz.

Prvním z nich jsou Krámky.cz. Za sympatickým názvem (doufejme pro vás stejně sympatickým jako pro mě se skrývá projekt, jemuž předcházely takřka roční přípravy. Krámky vznikly s jednoduchou myšlenkou nabídnout prodejní platformu, která osloví skupinu živnostníků i drobných prodejců, pro něž je profesionální e-shopové řešení příliš drahé a váhají také nad tzv. střední třídou, zastoupenou např. FastCentrikem nebo inShopem. Co víc, tito lidé nemají zkušenosti s internetem, nechtějí řešit marketingovou podporu svého projektu či se jinak obtěžoval.

Zatímco jiní se válí u vody, v kancelářích xBizona je větší ruch než na podzim – spouštíme dva nové projekty. A protože na nic jiného není v těchto dnech ani pomyšlení, pojďte se na ně společně se mnou podívat.

Když jsme loni v létě s xBizonem začínali, nepřišlo nám zvláštní spouštět první z velkých projektů v měsících, kdy počet lidí na internetu padá ke svému celoročnímu dnu. V případě Nazeleno.cz jsme volnější období léta využili k pomalému a tichému startu, k zabydlení se v prostředí internetu a samozřejmě také k oslovování prvních potenciálních partnerů. O rok později stejný shon prožíváme znovu – tentokrát nikoliv s jedním, ale rovnou se dvěma projekty.

Tentokrát přitom zcela opouštíme mediální sféru. Prvním z projektů, o nichž bude dnes řeč, jsou Krámky.cz. Za sympatickým názvem (doufejme pro vás stejně sympatickým jako pro mě ) se skrývá projekt, jemuž předcházely takřka roční přípravy. Krámky vznikly s jednoduchou myšlenkou nabídnout prodejní platformu, která osloví skupinu živnostníků i drobných prodejců, pro něž je profesionální e-shopové řešení příliš drahé a váhají také nad tzv. střední třídou, zastoupenou např. FastCentrikem nebo inShopem. Co víc, tito lidé nemají zkušenosti s internetem, nechtějí řešit marketingovou podporu svého projektu či se jinak obtěžovat věcmi okolo – chtějí prostě a jednoduše prodávat.

Krámky.cz jim nabízí pomocnou ruku. Jejich součástí je nejen bezplatná verze obchodu, jejíž využití není nijak omezeno, ale také funkčně vybavenější placená verze, u níž je předpoklad dalšího rychlého rozvoje funkčnosti i služeb. Vedle toho ale Krámky zprostředkují také prodej zboží z těchto obchodů: každé zboží vložené do krámků je prezentováno návštěvníkům na globální doméně www.kramky.cz. Vedle toho má každý shop vlastní doménu, XML výstup a další nástroje, které majiteli umožní propagovat si ho samostatně, bez ohledu na výše řečené.

Je vám asi jasné, že projekt formátu Krámku nevyrostl přes noc. Jeho zrod provázela řada problémů, spuštění bylo několikrát odloženo, čímž jsme se (samozřejmě nechtěně) postupně posunuli až k zahájení zkušebního provozu v červenci, kdy Krámky spouštíme doslova „na půl plynu“. Technologicky jde o náročné dílo, podobně je tomu také z hlediska ladění a úprav. Požadavkem cílové skupiny je snadná navigace i jednoduché ovládání obchodu – na všem usilovně pracujeme. V dalším rozvoji nás utvrzují první ohlasy i vlastní přesvědčení, že Krámky.cz mají v českém prostředí velkou šanci být komerčně úspěšné.

Druhým projektem, který už má za sebou oficiální spuštění, jsou Dárkoviny. Na první pohled malá databáze dárků. Při bližším ohledání plná různorodých funkcí, se skvělým způsobem filtrace tipů i detailními popisy dárků. Specifikem našeho projektu není jen jeho nezávislost (tipy na dárky dává na internetu skoro každý, ale téměř vždy jde o projekt internetových obchodů či agentur -> nabízí vám pouze vlastní sortiment), ale i přidaná hodnota pro čtenáře, jako je upozornění na výročích blízkých, možnost nechat si automaticky vybrat dárek a mnohé další. Podobně jako v případě Krámků jsme na začátku dlouhého běhu s řadou nápadů v kapse. Priorita? SEO, virál, komunitní sítě.

Když se na oba projekty dívám s odstupem, mísí se ve mě pocity úlevy, obav i nadšení. Máme před sebou dlouhou cestu, aby se z novinek na internetu staly po vzoru (zprvu podceňovaného) Nazelena respektované projekty; pevně věřím, že se to podaří také tentokrát.

Poznámka: Vím, že dnes to bylo spíše představení projektu, než příspěvek s jakoukoliv konkrétní informační hodnotou. Jakmile ale pomine současné šílenství, vrátím se k řadě témat, která jsem zde již nakousnul. O Krámcích a Dárkovinách ale také nečtete naposledy.